Dokonalost

Často přemýšlím nad jezery. Byla bych nejšťastnější, kdybych měla jezero v blízkém okolí. Nejlépe jezero sama pro sebe. Dům u jezera. Tak jako to vídávám ve svém vnitřním světě.

Naučila jsem se, jak zklidnit svou mysl, pokud se cítím rozčílená, smutná, mám potřebu se vzteknout.. Samozřejmě to ještě nefunguje za jakékoli situace, často se mi stane, že prostě nejdříve reaguji, než si vytvořím kolem sebe bariéru -- ale to jsou jen kroky. Můj skill zklidnění mysli se zkrátka skládá z těchto kroků. Musím jich ujít, abych dosáhla úplného zklidnění, které bude kompletní a neměnné. Pak už kroky dělat nebudu..
Jak již víte, je u mě nejvíce zastoupen živel vzduchu. Se vším všudy mám k tomuto živlu nejblíž a zrcadlím se v něm, jako on ve mně. Nejslabší je voda.
Zjistila jsem, že vždy, když nabíhám (ke vzteku, ke smutku, k rozčílení apod. -- a vězte, že to není příliš často, protože většinou tohle rychle odvane pryč -- avšak vzhledem k druhému mému živlu (oheň) když už to přijde, zaplanu skutečně vydatně - a pak je to samozřejmě rychle pryč ;). Čili - vždy, když cítím, že to přichází, vizualizuji si svůj vnitřní svět. Je v něm mé jezero. Vkročím do něj, a jsem po kolena ve vodě. Rozhlížím se kolem po horách, dívám se, jak vítr žene vlnky po hladině - a nedopustím, aby se mě špatné či negativní pocity a myšlenky byť jen dotkly. Zkrátka jim uzavřu svou mysl.
Možná si říkáte, že je to naprostá rutina.. pro mě ne.. :) já se to teprve učím. A co já vím, třeba to naopak pro Vás bude zajímavým poznatkem, a dokážete toho, co jsem Vám nyní předala, využít.

Vnitřní svět - meditační svět -- to je místo, na kterém je člověk nejšťastnější. Nejsou tam starosti, bolesti, strasti, vše je dokonalé.
Všimla jsem si, že se často bojíme přemýšlet o dokonalosti. Zvykli jsme si říkat - dokonalost neexistuje.. nebo to ještě povýšit na: dokonalost je v nebi, tady na zemi jsou jen malé střípky dokonalosti, a to jsou hvězdy - a ty jsou (jak známo), člověku nedosažitelné. Zvykli jsme si, že dokonalost není. Že jí nelze dosáhnout. Že jsme příliš malí na to, abychom se jí byť jen pokusili přiblížit. Dokonalost nás děsí, a málokdy se jí pokusíme najít - je pro nás čímsi vzdáleným.
Uvědomila jsem si to včera. Pocítila jsem dokonalost okamžiku, a to ve chvíli, kdy jsem mimoděk navštívila svůj vnitřní svět. Uvědomila jsem si, že slovo DOKONALÉ je přesně to, co cítím. Že nic se tomu nevyrovná. Že je to naprosto nádherný okamžik, a že jsem součástí toho okamžiku. Jsem přímo uprostřed toho všeho. V centru. Vše je blízké, vše je možné, vše je dosažitelné.

Už se nebudu dívat na věci, o kterých sním, či nad kterými přemýšlím jak ráda bych je měla za své jako na věci, kterých nemohu dosáhnout. Mohu po nich jen toužit, ale někde vzadu v hlavě je ta nezdolná jistota, že zůstane u snění. NE! Mohu cokoli. Stejně jako Vy. Důležitá je vytrvalost. Vnitřní jistota o tom, že toto či tamto je součástí mého života. Nejdříve stačí zavřít oči a v tichu své mysli si představit dokonalost. A pak, když se nám to povede - je jen malý krůček k tomu najít to i ve skutečném životě. Od včerejšího dne jsou v mém životě dokonalé věci, dokonalé děje, dokonalí lidé, dokonalé skutky, dokonalé pocity.. Kdepak, nejsem žádný hipík. A samozřejmě to nevyprávím na potkání. Zkrátka mi jen září oči vnitřním světlem.

Dosáhla jsem harmonie uvnitř svého já, smířila se sama se sebou a poprvé se nadechla z plných plic -- ne k tomu, abych vydechla, ale k tomu, abych mohla křičet do světa, že dokonalost - ta je uvnitř nás, a okolo nás. Všude.

A tak již vím, že jednoho dne najdu svůj dům u jezera, budu v něm žít, budu v něm mít rodinu a budu milovat svého muže (kterého jsem prozatím ještě nepotkala). Možná, že se jen skrze své nitro dívám do budoucnosti?

Smiřování

Když se kolem nás vše točí v kruzích, začneme se i my točit v kruzích? A je opravdu člověk pořád malý kousek k temnotě, protože je mu to přirozené - nebo je to jen alibi nás samotných, když se na konci cesty otočíme a zjistíme, že jsme vždy měli na výběr? Že rozhodnutí nikdo nedělal za nás, že když jsme upadli do stavu "kam vítr tam plášť" a nechali kolem sebe věci plynout svévolí, nazvali jsme to vznešeně Osudem, a dělali, že se nás to netýká - a když z toho náhodou vyplynulo nějaké zlo, dali jsme od toho ruce pryč?
Bortí se hranice, a my, kteří budeme u toho, máme na výběr, jakým směrem se dát, kým se stát a s kým se stýkat.

Je krásné nechat kolem sebe věci plynout. Pozorovat je a přijímat, pokud se rozhodnou dát nám zkušenost. Myslím, že pro začínající čaroděje je to nutností, kor nemáte-li jako já žádného mentora. Věci přichází - je to každý den něco. I kdyby to byly maličkosti. Nejde o to zkoušet pořád něco nového, všechny "zaručené" návody a řídit se jen podle všemožných manuálů, které když poskládáte vedle sebe, jeden popírá druhý. Jde o to cítit, co děláte, a dělat to s dobrým úmyslem. Věřím, že pak je těžké udělat krok stranou. Jde o to dát tomu, co k Vám přijde, své místo, udělat tomu prostor.
Připadám si chvílemi, jako bych stála uprostřed rušné ulice a neměla žádný pevný bod, všichni se hýbou, všichni se někam ženou - a budovy kolem, které jediné jsou stabilní a neměnné, ty mi nemohou nabídnout útočiště, jsou jen kulisou. A co dělat v tom chaosu? Pozorovat. Čekat, co tu dělám, jaký to má účel a co bude mým údělem. Nemá cenu pobíhat okolo, nebo žádat o pomoc.. věci se vyvrbí.
Nechci, abyste si mysleli, že jsem příliš odevzdaná - vůbec. Hodně čtu, hodně se rozhlížím na netu po informacích, snažím se mít pevný základ. A také jsem se rozhodla najít si mentora. Respektive - najdeme se nevzájem, protože i on mě hledá. Osloví mě, já jeho, poznáme se. Nevidím ho příliš blízko, ale myslím, že déle než 2 měsíce to trvat nebude. Dar jasnozřivosti nemám ještě příliš trénovaný - vlastně si ani nejsem jistá, že je to jasnozřivost.. spíš nadvědomí o tom, co ke mně přijde (někdy to vidím i u jiných lidí, v malých záblescích, ale snažím se to ukotvit, ačkoli zatím nevím, co si s tím počnu - vědět co přijde, to není zrovna mým cílem - jsem potom jak Agnes z Krysaře ale naruby: ona se smála a plakala až den poté, já se směju a pláču den předem a kouzlo okmažiku a překvapení bývá pryč).

Trpělivost nikdy nebyla zrovna mou přirozenou vlastností, a nyní jí mám na rozdávání. Jako bych se hnala celou dobu jen sem, do tohoto místa. Jistě, že jsem nedosáhla cíle, ale dosáhla jsem jakési vnitřní vyrovnanosti. Je to krásný pocit zastavit se uprostřed sebe samé a nadechnout se pořádně do plic. Včera se mi zase na malou chvíli podařilo dostat se do svého meditačního nitra, čili jsem dnes mimořádně zvídavá a vnímavá. A klidná a tichá.

Tápala jsem kolem návodů na používání různých magických propriet, jako jsou například oltáře, misky, kotlíky, sošky, bylinky, hůlky a podobně. Nešlo mi vzít z toho za své ani kousek, ani jedinou věc (snad mimo svíček, které používám hojně), a cítila jsem se kvůli tomu divně - jako bych bez toho nebyla úplná. Nakonec jsem došla k přesvědčení, že pokud budu mít takovou věc použít, najdu si ji. Do té doby nebudu nic lámat přes koleno, protože to brzdilo mou energii. Používám ruce, mám to hodně v rukou. Pak používám oči, a svou vůli přirozeně. A to mi stačí k tomu, abych s věcmi hýbala (a nemyslím jen fyzicky ;). Pokud tedy máte pocit, že nic z různých magických náčinní nemůžete použít, nelámejte to přes koleno. Nikdo Vám hlavu trhat nebude, pokud místo hůlky použijete gesto, a místo oltáře zavřete oči a vystavíte si jej uvnitř pouhou myšlenkou.
Stejně tak mě děsily knihy, které se mi dostaly do rukou, a začínaly slovy (teď to halabala poskládám z paměti): milý čtenáři, který otevíráš tuto knihu, modli se .... a zaklínám ji natřikrát, aby zlé síly zůstaly mimo ni..... velké tajemství změní tvůj život... blablabla. Vím, že to ten autor myslel dobře, ale takovou knihu zahodím, protože okamžitě vím, že přivede do mého světa něco, co nejsem (zatím?!) schopna zvládnout a co pro mě není důležité, protože vším tím zaklínáním to autor v té knize ukotvil - a pěkně natřikrát.

Ať tak či tak, vždy přijměte zodpovědnost za to, co se Vás přímo dotýká. Co se přímo dotýká Vaší osoby. Nemůžete za osudy jiných lidí, za jejich činy a skutky. Za ty své, za ty ale ručíte svým vlastním životem, jsou Vaší nedílnou součástí. Tak je nenechte rozprostřít se kolem Vás bez ladu a skladu. Dejte jim své místo, a dejte sami sobě vnitřní klid. Je to tak jednoduché, jako uklidit bordel na stole, věřte mi.