Smiřování

Když se kolem nás vše točí v kruzích, začneme se i my točit v kruzích? A je opravdu člověk pořád malý kousek k temnotě, protože je mu to přirozené - nebo je to jen alibi nás samotných, když se na konci cesty otočíme a zjistíme, že jsme vždy měli na výběr? Že rozhodnutí nikdo nedělal za nás, že když jsme upadli do stavu "kam vítr tam plášť" a nechali kolem sebe věci plynout svévolí, nazvali jsme to vznešeně Osudem, a dělali, že se nás to netýká - a když z toho náhodou vyplynulo nějaké zlo, dali jsme od toho ruce pryč?
Bortí se hranice, a my, kteří budeme u toho, máme na výběr, jakým směrem se dát, kým se stát a s kým se stýkat.

Je krásné nechat kolem sebe věci plynout. Pozorovat je a přijímat, pokud se rozhodnou dát nám zkušenost. Myslím, že pro začínající čaroděje je to nutností, kor nemáte-li jako já žádného mentora. Věci přichází - je to každý den něco. I kdyby to byly maličkosti. Nejde o to zkoušet pořád něco nového, všechny "zaručené" návody a řídit se jen podle všemožných manuálů, které když poskládáte vedle sebe, jeden popírá druhý. Jde o to cítit, co děláte, a dělat to s dobrým úmyslem. Věřím, že pak je těžké udělat krok stranou. Jde o to dát tomu, co k Vám přijde, své místo, udělat tomu prostor.
Připadám si chvílemi, jako bych stála uprostřed rušné ulice a neměla žádný pevný bod, všichni se hýbou, všichni se někam ženou - a budovy kolem, které jediné jsou stabilní a neměnné, ty mi nemohou nabídnout útočiště, jsou jen kulisou. A co dělat v tom chaosu? Pozorovat. Čekat, co tu dělám, jaký to má účel a co bude mým údělem. Nemá cenu pobíhat okolo, nebo žádat o pomoc.. věci se vyvrbí.
Nechci, abyste si mysleli, že jsem příliš odevzdaná - vůbec. Hodně čtu, hodně se rozhlížím na netu po informacích, snažím se mít pevný základ. A také jsem se rozhodla najít si mentora. Respektive - najdeme se nevzájem, protože i on mě hledá. Osloví mě, já jeho, poznáme se. Nevidím ho příliš blízko, ale myslím, že déle než 2 měsíce to trvat nebude. Dar jasnozřivosti nemám ještě příliš trénovaný - vlastně si ani nejsem jistá, že je to jasnozřivost.. spíš nadvědomí o tom, co ke mně přijde (někdy to vidím i u jiných lidí, v malých záblescích, ale snažím se to ukotvit, ačkoli zatím nevím, co si s tím počnu - vědět co přijde, to není zrovna mým cílem - jsem potom jak Agnes z Krysaře ale naruby: ona se smála a plakala až den poté, já se směju a pláču den předem a kouzlo okmažiku a překvapení bývá pryč).

Trpělivost nikdy nebyla zrovna mou přirozenou vlastností, a nyní jí mám na rozdávání. Jako bych se hnala celou dobu jen sem, do tohoto místa. Jistě, že jsem nedosáhla cíle, ale dosáhla jsem jakési vnitřní vyrovnanosti. Je to krásný pocit zastavit se uprostřed sebe samé a nadechnout se pořádně do plic. Včera se mi zase na malou chvíli podařilo dostat se do svého meditačního nitra, čili jsem dnes mimořádně zvídavá a vnímavá. A klidná a tichá.

Tápala jsem kolem návodů na používání různých magických propriet, jako jsou například oltáře, misky, kotlíky, sošky, bylinky, hůlky a podobně. Nešlo mi vzít z toho za své ani kousek, ani jedinou věc (snad mimo svíček, které používám hojně), a cítila jsem se kvůli tomu divně - jako bych bez toho nebyla úplná. Nakonec jsem došla k přesvědčení, že pokud budu mít takovou věc použít, najdu si ji. Do té doby nebudu nic lámat přes koleno, protože to brzdilo mou energii. Používám ruce, mám to hodně v rukou. Pak používám oči, a svou vůli přirozeně. A to mi stačí k tomu, abych s věcmi hýbala (a nemyslím jen fyzicky ;). Pokud tedy máte pocit, že nic z různých magických náčinní nemůžete použít, nelámejte to přes koleno. Nikdo Vám hlavu trhat nebude, pokud místo hůlky použijete gesto, a místo oltáře zavřete oči a vystavíte si jej uvnitř pouhou myšlenkou.
Stejně tak mě děsily knihy, které se mi dostaly do rukou, a začínaly slovy (teď to halabala poskládám z paměti): milý čtenáři, který otevíráš tuto knihu, modli se .... a zaklínám ji natřikrát, aby zlé síly zůstaly mimo ni..... velké tajemství změní tvůj život... blablabla. Vím, že to ten autor myslel dobře, ale takovou knihu zahodím, protože okamžitě vím, že přivede do mého světa něco, co nejsem (zatím?!) schopna zvládnout a co pro mě není důležité, protože vším tím zaklínáním to autor v té knize ukotvil - a pěkně natřikrát.

Ať tak či tak, vždy přijměte zodpovědnost za to, co se Vás přímo dotýká. Co se přímo dotýká Vaší osoby. Nemůžete za osudy jiných lidí, za jejich činy a skutky. Za ty své, za ty ale ručíte svým vlastním životem, jsou Vaší nedílnou součástí. Tak je nenechte rozprostřít se kolem Vás bez ladu a skladu. Dejte jim své místo, a dejte sami sobě vnitřní klid. Je to tak jednoduché, jako uklidit bordel na stole, věřte mi.