Dokonalost

Často přemýšlím nad jezery. Byla bych nejšťastnější, kdybych měla jezero v blízkém okolí. Nejlépe jezero sama pro sebe. Dům u jezera. Tak jako to vídávám ve svém vnitřním světě.

Naučila jsem se, jak zklidnit svou mysl, pokud se cítím rozčílená, smutná, mám potřebu se vzteknout.. Samozřejmě to ještě nefunguje za jakékoli situace, často se mi stane, že prostě nejdříve reaguji, než si vytvořím kolem sebe bariéru -- ale to jsou jen kroky. Můj skill zklidnění mysli se zkrátka skládá z těchto kroků. Musím jich ujít, abych dosáhla úplného zklidnění, které bude kompletní a neměnné. Pak už kroky dělat nebudu..
Jak již víte, je u mě nejvíce zastoupen živel vzduchu. Se vším všudy mám k tomuto živlu nejblíž a zrcadlím se v něm, jako on ve mně. Nejslabší je voda.
Zjistila jsem, že vždy, když nabíhám (ke vzteku, ke smutku, k rozčílení apod. -- a vězte, že to není příliš často, protože většinou tohle rychle odvane pryč -- avšak vzhledem k druhému mému živlu (oheň) když už to přijde, zaplanu skutečně vydatně - a pak je to samozřejmě rychle pryč ;). Čili - vždy, když cítím, že to přichází, vizualizuji si svůj vnitřní svět. Je v něm mé jezero. Vkročím do něj, a jsem po kolena ve vodě. Rozhlížím se kolem po horách, dívám se, jak vítr žene vlnky po hladině - a nedopustím, aby se mě špatné či negativní pocity a myšlenky byť jen dotkly. Zkrátka jim uzavřu svou mysl.
Možná si říkáte, že je to naprostá rutina.. pro mě ne.. :) já se to teprve učím. A co já vím, třeba to naopak pro Vás bude zajímavým poznatkem, a dokážete toho, co jsem Vám nyní předala, využít.

Vnitřní svět - meditační svět -- to je místo, na kterém je člověk nejšťastnější. Nejsou tam starosti, bolesti, strasti, vše je dokonalé.
Všimla jsem si, že se často bojíme přemýšlet o dokonalosti. Zvykli jsme si říkat - dokonalost neexistuje.. nebo to ještě povýšit na: dokonalost je v nebi, tady na zemi jsou jen malé střípky dokonalosti, a to jsou hvězdy - a ty jsou (jak známo), člověku nedosažitelné. Zvykli jsme si, že dokonalost není. Že jí nelze dosáhnout. Že jsme příliš malí na to, abychom se jí byť jen pokusili přiblížit. Dokonalost nás děsí, a málokdy se jí pokusíme najít - je pro nás čímsi vzdáleným.
Uvědomila jsem si to včera. Pocítila jsem dokonalost okamžiku, a to ve chvíli, kdy jsem mimoděk navštívila svůj vnitřní svět. Uvědomila jsem si, že slovo DOKONALÉ je přesně to, co cítím. Že nic se tomu nevyrovná. Že je to naprosto nádherný okamžik, a že jsem součástí toho okamžiku. Jsem přímo uprostřed toho všeho. V centru. Vše je blízké, vše je možné, vše je dosažitelné.

Už se nebudu dívat na věci, o kterých sním, či nad kterými přemýšlím jak ráda bych je měla za své jako na věci, kterých nemohu dosáhnout. Mohu po nich jen toužit, ale někde vzadu v hlavě je ta nezdolná jistota, že zůstane u snění. NE! Mohu cokoli. Stejně jako Vy. Důležitá je vytrvalost. Vnitřní jistota o tom, že toto či tamto je součástí mého života. Nejdříve stačí zavřít oči a v tichu své mysli si představit dokonalost. A pak, když se nám to povede - je jen malý krůček k tomu najít to i ve skutečném životě. Od včerejšího dne jsou v mém životě dokonalé věci, dokonalé děje, dokonalí lidé, dokonalé skutky, dokonalé pocity.. Kdepak, nejsem žádný hipík. A samozřejmě to nevyprávím na potkání. Zkrátka mi jen září oči vnitřním světlem.

Dosáhla jsem harmonie uvnitř svého já, smířila se sama se sebou a poprvé se nadechla z plných plic -- ne k tomu, abych vydechla, ale k tomu, abych mohla křičet do světa, že dokonalost - ta je uvnitř nás, a okolo nás. Všude.

A tak již vím, že jednoho dne najdu svůj dům u jezera, budu v něm žít, budu v něm mít rodinu a budu milovat svého muže (kterého jsem prozatím ještě nepotkala). Možná, že se jen skrze své nitro dívám do budoucnosti?