Uvnitř mě

Existuje prý 5 stádií zármutku, když ztratíme někoho blízkého.
První je POPÍRÁNÍ. Protože naše ztráta je tak nemyslitelná, až nám přijde, že to vůbec není pravda.
Poté přichází VZTEK. Na všechny kolem nás, na všechny, kteří ztrátu neutrpěli, na nás samotné.
Následuje SMLOUVÁNÍ. Prosíme, žadoníme, nabízíme vše, co máme, nabízíme vlastní duše výměnou za jediný další den s osobou, kterou jsme ztratili nebo ztrácíme.
Jestliže se smlouvání nevydařilo a vztek už se také nedá vydržet, upadáme do DEPRESE. Zoufalství. Až nakonec musíme přijmout fakt, že jsme již udělali co bylo v našich silách a musíme se posunout dál.
A tak přichází SMÍŘENÍ.

Tento rok byl rokem odhodlání. Postavila jsem se na vlastní nohy, abych na podzim (což je mimochodem mé nejmilejší období) našla cestu, kterou jsem hledala. Od té doby je pro mě čas jen pouhou abstrakcí.
I tak mám ale ráda konec roku. Protože začátek nového roku přinese sebou důvod dívat se do nebe (nejen kvůli ohňostroji).

Na začátku své cesty jsem zoufale potřebovala najít někoho, kdo mě ochrání. Kdo se za mě postaví, a kdo mi dá sílu, bezpečí. Nebylo by to asi ono, kdybych zjistila hned, že vše co postrádám a potřebuji mám uvnitř sebe samé.

Miluju v létě ležet na zahradě a dívat se na hvězdy. Trávila jsem tak téměř každý večer, dokud nezačala země být příliš chladná. Nikdy dřív jsem tu potřebu neměla, myslím, že jsem to ani nezkusila. Tento rok ano. Už vím, že ty malé chvíle pokání, které jsem zažívala, a ten vnitřní klid, který si pro mě přišel s každým takovým okamžikem - to byla malá ukázka toho, co bude následovat, až otevřu oči a začnu se dívat kolem sebe.
Ačkoli ještě nerozumím spoustě věcí, už vím, že mají smysl. Účel. Že je důvod, proč se dějí zrovna mně, proč jsou součástí mého světa a proč si jimi musím projít.
Pravda je taková, že svět je ponejvíce uvnitř Vás samotných, a co je ve Vaší hlavě, je to, co i žijete. Nic mezitím.
Pokud v něco věříte, tak je to něco, co zároveň existuje i ve Vašem světě. Věříte v anděly (nebo v upíry, elementály, marťany, duchy, elfy a trpaslíky, a jiné), a říkají Vám, že to není pravda a že nikdo takový neexistuje? Ale ano. Existuje. Věřte tomu. Víra v něco a výplod fantazie – to jsou dvě odlišné věci. Výplod fantazie Vám totiž do mysli vejde jen na nezbytně nutnou dobu, kdy to potřebujete k překonání nějaké situace. Kdežto víra – ta je trvalá. Samozřejmě nepopírám, že ji může něco zlomit. Pak to ale není víra, ale jen to, že v něco doufáte. Víra – ta je trvalá. Víra mění Váš svět. Teprve když v něco věříte, začne se to hýbat. Pokud v to jen doufáte, nic se nestane.

Předevčírem jsem poprvé navštívila své meditační nitro. Samozřejmě, že jsou tam louky a po nich se prohání vítr, který mi čechrá vlasy i šaty. Samozřejmě je tam jezero, temně modré, v němž se v noci odráží hvězdy.. Samozřejmě jsou tam louče a lampy, v nichž hoří stále oheň. Je to dokonalé. Je to tak dokonalé, že ani v těch nejhlubších fantaziích bych si něco takového nevysnila. Vzalo mi to dech.
Bylo to mé smíření.
Nejraději bych nyní uvnitř sebe trávila každou volnou chvíli, ale není to jednoduché. Nedokážu se do svého nitra obrátit hned. Chce to cvik a trénink. Dává mi to neuvěřitelnou vnitřní sílu a energii.

Popírání, vztek, smlouvání, deprese, smíření. A přesně v tomto pořadí. Dojít smíření, to je něco, co bych přála každému z Vás do nového roku. Proč?

Protože začátek nového roku vždy přinese důvod dívat se do nebe.

P.S.: Myslíte, že bych si měla na začátku své cesty najít učitele, nějakého mentora?
P.P.S.: Jeřabiny tento rok pokvetou v máji (toto je speciální vzkaz, odpověď na otázku, která bude teprve položena) ;)

První krok

Jak tenká je hranice mezi světy, snaží-li se k nám, do našeho světa, někdo dostat? Jak ubránit své malé království, jak označit hranice, za které nic a nikoho nepustíme? Jak se tvářit, že jsme plni síly a touhy bojovat v případě napadení, když nemáme armádu a máme strach? Neznáme žádný způsob obrany, protože jsme to dosud nepotřebovali.. Nebojovali jsme. Nechránili jsme se. Vše bylo v míru, v souladu a v tichu. Jsme bezbranní, jsme novorození ve válce. Jsme odevzdáni napospas osudu.
Ne napořád. NE napořád!

Nikdy jsem si to nevztahovala. Říkali to. Že ne každá bolest je fyziologická. Že ne každá nemoc musí mít základ v nějakém nedostatku uvnitř našeho těla. Je-li ta bolest psychická, může nám způsobit fyzický problém - a je-li bolest fyzická, naši psychiku to oslabí. Co ale způsobí bolest na mentální úrovni?

Přijde k nám špatná energie. Vibrace. Zlá krev. Špína. Hnus.

V mém případě se toto nečekané cosi připlížilo včera. Zastihlo mě to naprosto nepřipravenou. Vyšla jsem tomu vstříc, protože jsem nečekala, že to je něco, co mi ublíží. Cítila jsem to.. Bylo to venku, za mými okny, a tak jsem se rozhodla podívat se - jsem přeci plná zvědavosti. Jak mě mohlo napadnout, že to může být něco zlého? Ztratila jsem pozornost a nadechla se. A vdechla něco, co dnes celý den sedělo v mém břiše. Od včerejšího dne až doposud. Ještě teď to cítím.. Jsou toho zbytky, ale ještě to není celé pryč.

Přichází k člověku ruku v ruce s magií i temné cosi, co se snaží využít toho, že jsme noví a naprosto bezbranní? Nebo to jsou zkoušky, které jsou připraveny k tomu, aby nás naučily používat svou sílu?
Když se učíme něco nového, zejména například u tance, často to bolí. Tělo není na nový pohyb zvyklé, svaly se musí protáhnout, šlachy přizpůsobit. Musíme trénovat, dokud nejsme s novým prvkem naprosto v souladu a nedokážeme ho zakomponovat k naší přirozenosti. Propojit nový pohyb s naším já. Jen pak je tanec dokonalý.
Je to tak i s magií? Co se mi to včera stalo? Co za hnus jsem do sebe pustila, protože jsem v euforii ze všeho nového prostě nedávala pozor?
Zle mě to potrestalo. Už vím, že to, co nám ublíží na mentální úrovni, nám ublíží i fyzicky a psychicky. Co s tím ale dělat?

Pohroužila jsem se v hlubokém odpoledni a podvečer do knih o psychické obraně, a také četla různé články a fóra. Nyní si z toho musím poskládat něco svého. Vytvořit si ochranu a stát se pokud možno rezistentní vůči něčemu takovému. Nikdy, už nikdy mě nic nezastihne takto oslabenou.
Ať tak či tak, na spoustu otázek z dnešního zápisu si již dokážu odpovědět sama. Vím už, co musím udělat. Pohroužím se do ticha, ponořím se do sebe samé, a naleznu, co ve mě koexistuje. A dostanu to ze svého těla ven. Vyndám to. Pošlu to pryč, daleko od sebe. Pošlu to pryč s výstrahou, aby se to již nikdy nevracelo. A následně kolem sebe vytvořím ochrannou vrstvu, díky které budu v bezpečí.
Zní to jednoduše? Vím, že to nebude jednoduché. Dnes večer budu bojovat s něčím, co mě stravuje již delší dobu. Vracelo se to. Dřív jsem to jen nedokázala vidět očima, jakýma to vidím dnes. Možná to nedokážu napoprvé.
Ale já to nevzdám. Nepřestanu s tím bojovat do posledního dechu.

Mám ale tolik jiných otázek.. jsem připravena? Neměla bych ještě počkat, posílit? Nebo čím déle budu čekat, tím více mě to otráví? Tím slabší nakonec budu? Jak silný je můj nepřítel, nepodceňuji to? Jsem oprávněna to řešit? Nemám jít, a najít si pomoc jinde, u někoho zkušenějšího? Nemám jít najít někoho, kdo se mnou na tom bude pracovat? Kdo mi dá návod, kdo mi dá radu, kdo mi dá sílu?

Musím tím projít sama. To je ta část, kdy se láme chleba. Jsou místa, kam člověk musí jít sám, nikdo vás nebude držet za ruku navěky. Ani láska nenaplní každý okamžik našeho života, říkají. Kéž bych se jen necítila tak osamělá.

Jeřabiny

Rozlomím-li část svého já ve dví, bude to znamenat, že nosím najednou uvnitř sebe o jednu část víc?
Projdu-li předpeklím, musí zákonitě přijít peklo? Nebo se prostě předpeklím prochází vždy proti směru hodinových ručiček? Je předpeklí totéž, jako očistec? A pokud ano, proč to má dva názvy, které si nejsou ani trochu významově podobné?

Mám tolik otázek. Zůstávají v prázdnu. Co se děje s nezodpovězenými otázkami, které zůstávají v prázdnu? Kumulují se někde na nějakém nám neviditelném místě, a v jednu chvíli se snesou dolů na nás, abychom na ně našli odpovědi? Ke komu se tedy snesou mé otázky?
A dostane se ke mně odpověď, kterou ten dotyčný najde?

Zdánlivě nesplnitelné se stává skutečností. Počínám mít svůj šestý smysl čím dál vyvinutější. Pozoruji to s nadšením a touhou mít ještě víc. Sny se stávají skutečností a já jsem z toho rozrušená, protože si říkám, jak je vůbec možné, že se to všechno děje tak jednoduše. Jako by se po tom, co člověk vstoupí na správnou cestu, celý svět začal radovat s ním a dělat vše proto, aby ho ještě utvrdil v tom, co dělá.
Posiluje to. A je to zároveň ohromně osvěžující. Navzdory tomu, že jsem zatím trochu ztracená a stále se ve mně pere moje racionální já s mým "věřímvněcovícnežjentocojeočímviditelné" já. Mám ohromnou víru v to, že co potřebuji k tomu, abych postupovala dál, to si ke mně najde cestu. Nebo já si najdu to. Ať tak či tak, výsledek bude stejný.
Otočím-li se zpátky, tak se to připravovalo dlouho. Jen jsem nejspíš nechtěla vidět v jasných barvách, kam se to řítím. A taky jasně, že člověk cítí to ticho před bouří. A je to divné a měla jsem z toho trochu strach. Protože v první chvíli prostě nevíte, jestli je to dobré, nebo zlé.. a pokud je to zlé či dobré, jak MOC je to zlé či dobré. A co z toho budete mít a co z toho pro vás plyne..
Dnes, kdyby se celý svět zahalil mlhou, mám svůj vnitřní svět tak silný, že by mi to bylo jedno. Zkrátka bych jen zavřela oči a dívala se vnitřním zrakem.

Jsou to opojné chvíle. Pokaždé, když něco nového vyzkouším, a zadaří se, vtisknu si do sebe jak to příště udělat. Myslím, že se velmi rychle učím. Jde to tak přirozeně! Zkrátka většinou cítím, co mám udělat.
Jsou tu také malé podněty, které jsou k pousmání a o které se s Vámi podělím čistě pro zajímavost: přestala jsem sladit cukrem a pít černý čaj, ačkoli dříve to bylo pro mě naprosto normální. Mám příšernou, ale příšernou chuť na brusinkový džus, ačkoli jsem ho ještě do nedávna ani neznala (jednoho dne jsem se vzbudila a věděla, že musím pro brusinkový džus - když jsem ho koupila, vypila jsem ho litr asi během půl hodinky, a hned jsem načínala další - dnes vypiju každý den litr). Má potřeba spánku se zúžila na dostačující 4 - 5 hodin denně, dříve to bylo podstatně déle (8 - 9). V mém tanci se objevily zvláštní táhlé pohyby rukama, které mě neuvěřitelně nabíjí a ruce jako by mi někdo vedl. Dokážu to samozřejmě skvěle zakamuflovat, ale .. já vím.
Vlastně jsem začala velmi používat ruce. A když je zvednu, naskočí mi husí kůže a začnu cítít takový podivný (nikoli nepříjemný) chlad. Lechtá to a svědí (ne nepříjemně).
Z mých snů se staly příběhy.

Vím, že si to zatím musím nechat pro sebe. Chci si to nechat pro sebe. Nikdo z mého okolí se to nesmí dozvědět. Nepřeji si to. Dokud si nebudu jistá tím, co se děje a co to dělám, bude to mé malé tajemství. Pokud ho ale se mnou chcete sdílet Vy, budu ráda. Možná prožíváte to samé? Možná jste prožili to samé?
Nebo chcete prožít to samé?!

Položil zdánlivě nevinnou otázku: "Když vkročíš do světa horského jeřábu se zlatobílou kůrou obsypaného rubínovými jeřabinami, co spatříš?" Spatřím konec své cesty a budu vědět, že jsem došla svého cíle. Ať už s Tebou, nebo bez Tebe.

Nový začátek

Když budu křičet, a nikdo mě neuslyší, znamená to, že jsem němá? Když půjdu okolo vás, a vy mě neuvidíte, znamená to, že neexistuji? Když ho miluji, ačkoli jsme se ještě nesetkali, znamená to, že to není láska? V prostoru je toho tolik, co je neviděného, neslyšeného a neuchopitelného, že odmítám přijmout fakt, že by to mělo být něco, co není opravdové. Pro mě je to běžnou součástí života.
Ale rozhodně tomu tak nebylo vždy. I já jsem trávila měsíce a roky života tím, že jsem žila vedle člověka, se kterým jsem sdílela jen malé a bezvýznamné věci. Pořád jsem měla pocit, že něco musí být jinak, že to, kde jsem a jak jsem, že to není přeci ani čtvrtina toho, co má být. Přežívala jsem vedle něho, v zoufalém nedostatku všech vnějších i vnitřních podnětů. Jako bych byla v kleci, aniž by však ta klec byla pevně uzavřena. Prostě jsem nevěděla, jak z té klece odejít - možná jsem se i bála, co mě čeká mimo ni. Neznala jsem nic jiného, všichni kolem mě byli v takových klecích.. proč bych měla být já v něčem jiná? A znáte to - zákon přírody.. nejslabší nebo odlišné jedince smečka vždy zničí. Kdybych bývala věděla, že být jiná neznamená být nejslabší.. Mohla jsem být z toho všeho venku mnohem dříve.

Jednoho dne jsem učinila rozhodnutí, které otevřelo brány, které by bývaly zůstaly nadobro skryty. Spálila jsem kolem sebe vše na popel, a spálila jsem i sebe samou na popel. Bylo to buď a nebo. Buď jsem se spálila nadobro a zemřu, nebo vstanu z popela jako fénix. Krásnější, silnější, nová. Jiná. Nikdy nepřestanu být vděčná za to, že ta druhá možnost byla ta, kterou jsem si nakonec vybrala.
Od té doby se věci daly do pohybu. Vzpomínám si, jak jsem na sebe poprvé pohlédla do zrcadla a uvědomila si, že jsem dospěla. Že vše, co se zdálo na pohled nedosažitelné je nedosažitelné jen proto, že jsem nevěděla, jak se toho dotknout. Jak toho dojít. Teď už vím, že věci se dají do pohybu hned, jak se člověk rozhodne s nimi pohnout. Záleží jen na nás, zda zůstaneme u přemýšlení nad tím, zda to lze, nebo to půjdeme vyzkoušet. Trvám na tom, že to stojí za to - vyhrnout si rukávy a pustit se do změny.

Kolikrát jsem za tu dobu narazila na zavřené dveře? Mnohokrát. Dříve bych se bývala před těmi dveřmi na chvíli zhroutila, a čekala, zda se otevřou. Nebo bych se do nich minimálně pokusila vpáčit. Teď ale vím, že zavřené dveře jen otevírají jinou cestu. A že cesta, která vede mimo překážky v podobě zavřených dveří, je pro člověka daleko přirozenější a lepší. Už takhle je tu kolem nás spousta věcí, se kterými se musíme popasovat - tak proč si přidělávat ještě víc práce pokusy dostat se někam, kde nejsme vítáni, když máme dost práce sami se sebou? Naučila jsem se zkrátka zavřené dveře brát jako milníky, které ukazují správnou cestu. Díky nim nebloudím.
Člověk by měl vědět, kdy odejít. Kdy se otočit a vydat se vstříc novým zážitkům a prožitkům. Často, tak často setrváváme na místě jen díky falešnému pocitu bezpečí. V největší tmě pod svícnem. Držíme se při zdi.

Jsou tam "venku" věci, kterým nerozumíte? Nepátrejte po jejich racionálnosti, či po jejich smyslu. Přijměte je. Stejně jako přijměte sebe samé. Nemusíte mít zvláštní poslání pramenící z toho, že jste v něčem výjimeční. Nemusíte být nejlepší v tom, co jste se rozhodli dělat a kým jste se rozhodli být - protože měřítka, co je nejlepší, ty má každý z nás nastavené jinak. Co byste měli - být rozhodně nejbáječnějším člověkem pod sluncem pro sebe samé. Pak Vás i ostatní budou přijímat s otevřenou náručí, protože jak jistě víte, lidi, kteří září vnitřním ohněm, přijímáme rádi všichni.

Máte strach? Nevíte, jak začít a kde začít? Napište mi. Podělte se se mnou o svůj strach a své váhání rozdělte ve dví. To, že jste našli cestu k mým řádkám, je jen a jen proto, že byl ten správný čas a vy jste se rozhodli pohnout se z místa.