Zdá se mi, jako by uplynula léta od doby, kdy jsem pohlížela na svět dětskýma očima.
Světla v ulicích tlumí mé myšlenky na Tebe, a přesto cítím, že jsem Ti již téměř na dosah. Láska, tak jak ji známe, - to slovo nám nestačí. Nepokrývá to, co cítím.
Plnými doušky piji z pramenu života, abych se náhle zastavila v místě, kde tento pramen vyschnul. Lze tu cítit štěstí? Lze tu vůbec něco cítit? Snad žízeň?
Podíváme-li se na sebe dětskýma očima, co uvidíme? Sebe jako dítě? Nebo dítě v nás? Nebo to, že jsme již definitivně odrostli, a není pro nás návratu? Uvidíme naše děti, jak kráčí cestou, kterou my jsme dávno zapoměli? A co stáří? Uzavře se ve stáří kruh, abychom těsně před smrtí uzřeli, co o nás bylo psáno, a kolik z toho bylo dáno?
Sníme-li o životě, vždy si představujeme to nejlepší. Myšlenky přichází jedna za druhou, a když to máme na dosah ruky, často mávneme paží, a vše se rozplyne. Zůstaneme na to sami.
Jak žít, a jak milovat, když víme, že ten, kterému jsme souzeni, nás již v tomto životě nepotká?
Jak pak budete plakat? Jak budete plakat?
0 komentářů:
Okomentovat