Uvnitř mě

Existuje prý 5 stádií zármutku, když ztratíme někoho blízkého.
První je POPÍRÁNÍ. Protože naše ztráta je tak nemyslitelná, až nám přijde, že to vůbec není pravda.
Poté přichází VZTEK. Na všechny kolem nás, na všechny, kteří ztrátu neutrpěli, na nás samotné.
Následuje SMLOUVÁNÍ. Prosíme, žadoníme, nabízíme vše, co máme, nabízíme vlastní duše výměnou za jediný další den s osobou, kterou jsme ztratili nebo ztrácíme.
Jestliže se smlouvání nevydařilo a vztek už se také nedá vydržet, upadáme do DEPRESE. Zoufalství. Až nakonec musíme přijmout fakt, že jsme již udělali co bylo v našich silách a musíme se posunout dál.
A tak přichází SMÍŘENÍ.

Tento rok byl rokem odhodlání. Postavila jsem se na vlastní nohy, abych na podzim (což je mimochodem mé nejmilejší období) našla cestu, kterou jsem hledala. Od té doby je pro mě čas jen pouhou abstrakcí.
I tak mám ale ráda konec roku. Protože začátek nového roku přinese sebou důvod dívat se do nebe (nejen kvůli ohňostroji).

Na začátku své cesty jsem zoufale potřebovala najít někoho, kdo mě ochrání. Kdo se za mě postaví, a kdo mi dá sílu, bezpečí. Nebylo by to asi ono, kdybych zjistila hned, že vše co postrádám a potřebuji mám uvnitř sebe samé.

Miluju v létě ležet na zahradě a dívat se na hvězdy. Trávila jsem tak téměř každý večer, dokud nezačala země být příliš chladná. Nikdy dřív jsem tu potřebu neměla, myslím, že jsem to ani nezkusila. Tento rok ano. Už vím, že ty malé chvíle pokání, které jsem zažívala, a ten vnitřní klid, který si pro mě přišel s každým takovým okamžikem - to byla malá ukázka toho, co bude následovat, až otevřu oči a začnu se dívat kolem sebe.
Ačkoli ještě nerozumím spoustě věcí, už vím, že mají smysl. Účel. Že je důvod, proč se dějí zrovna mně, proč jsou součástí mého světa a proč si jimi musím projít.
Pravda je taková, že svět je ponejvíce uvnitř Vás samotných, a co je ve Vaší hlavě, je to, co i žijete. Nic mezitím.
Pokud v něco věříte, tak je to něco, co zároveň existuje i ve Vašem světě. Věříte v anděly (nebo v upíry, elementály, marťany, duchy, elfy a trpaslíky, a jiné), a říkají Vám, že to není pravda a že nikdo takový neexistuje? Ale ano. Existuje. Věřte tomu. Víra v něco a výplod fantazie – to jsou dvě odlišné věci. Výplod fantazie Vám totiž do mysli vejde jen na nezbytně nutnou dobu, kdy to potřebujete k překonání nějaké situace. Kdežto víra – ta je trvalá. Samozřejmě nepopírám, že ji může něco zlomit. Pak to ale není víra, ale jen to, že v něco doufáte. Víra – ta je trvalá. Víra mění Váš svět. Teprve když v něco věříte, začne se to hýbat. Pokud v to jen doufáte, nic se nestane.

Předevčírem jsem poprvé navštívila své meditační nitro. Samozřejmě, že jsou tam louky a po nich se prohání vítr, který mi čechrá vlasy i šaty. Samozřejmě je tam jezero, temně modré, v němž se v noci odráží hvězdy.. Samozřejmě jsou tam louče a lampy, v nichž hoří stále oheň. Je to dokonalé. Je to tak dokonalé, že ani v těch nejhlubších fantaziích bych si něco takového nevysnila. Vzalo mi to dech.
Bylo to mé smíření.
Nejraději bych nyní uvnitř sebe trávila každou volnou chvíli, ale není to jednoduché. Nedokážu se do svého nitra obrátit hned. Chce to cvik a trénink. Dává mi to neuvěřitelnou vnitřní sílu a energii.

Popírání, vztek, smlouvání, deprese, smíření. A přesně v tomto pořadí. Dojít smíření, to je něco, co bych přála každému z Vás do nového roku. Proč?

Protože začátek nového roku vždy přinese důvod dívat se do nebe.

P.S.: Myslíte, že bych si měla na začátku své cesty najít učitele, nějakého mentora?
P.P.S.: Jeřabiny tento rok pokvetou v máji (toto je speciální vzkaz, odpověď na otázku, která bude teprve položena) ;)