Když budu křičet, a nikdo mě neuslyší, znamená to, že jsem němá? Když půjdu okolo vás, a vy mě neuvidíte, znamená to, že neexistuji? Když ho miluji, ačkoli jsme se ještě nesetkali, znamená to, že to není láska? V prostoru je toho tolik, co je neviděného, neslyšeného a neuchopitelného, že odmítám přijmout fakt, že by to mělo být něco, co není opravdové. Pro mě je to běžnou součástí života.
Ale rozhodně tomu tak nebylo vždy. I já jsem trávila měsíce a roky života tím, že jsem žila vedle člověka, se kterým jsem sdílela jen malé a bezvýznamné věci. Pořád jsem měla pocit, že něco musí být jinak, že to, kde jsem a jak jsem, že to není přeci ani čtvrtina toho, co má být. Přežívala jsem vedle něho, v zoufalém nedostatku všech vnějších i vnitřních podnětů. Jako bych byla v kleci, aniž by však ta klec byla pevně uzavřena. Prostě jsem nevěděla, jak z té klece odejít - možná jsem se i bála, co mě čeká mimo ni. Neznala jsem nic jiného, všichni kolem mě byli v takových klecích.. proč bych měla být já v něčem jiná? A znáte to - zákon přírody.. nejslabší nebo odlišné jedince smečka vždy zničí. Kdybych bývala věděla, že být jiná neznamená být nejslabší.. Mohla jsem být z toho všeho venku mnohem dříve.
Jednoho dne jsem učinila rozhodnutí, které otevřelo brány, které by bývaly zůstaly nadobro skryty. Spálila jsem kolem sebe vše na popel, a spálila jsem i sebe samou na popel. Bylo to buď a nebo. Buď jsem se spálila nadobro a zemřu, nebo vstanu z popela jako fénix. Krásnější, silnější, nová. Jiná. Nikdy nepřestanu být vděčná za to, že ta druhá možnost byla ta, kterou jsem si nakonec vybrala.
Od té doby se věci daly do pohybu. Vzpomínám si, jak jsem na sebe poprvé pohlédla do zrcadla a uvědomila si, že jsem dospěla. Že vše, co se zdálo na pohled nedosažitelné je nedosažitelné jen proto, že jsem nevěděla, jak se toho dotknout. Jak toho dojít. Teď už vím, že věci se dají do pohybu hned, jak se člověk rozhodne s nimi pohnout. Záleží jen na nás, zda zůstaneme u přemýšlení nad tím, zda to lze, nebo to půjdeme vyzkoušet. Trvám na tom, že to stojí za to - vyhrnout si rukávy a pustit se do změny.
Kolikrát jsem za tu dobu narazila na zavřené dveře? Mnohokrát. Dříve bych se bývala před těmi dveřmi na chvíli zhroutila, a čekala, zda se otevřou. Nebo bych se do nich minimálně pokusila vpáčit. Teď ale vím, že zavřené dveře jen otevírají jinou cestu. A že cesta, která vede mimo překážky v podobě zavřených dveří, je pro člověka daleko přirozenější a lepší. Už takhle je tu kolem nás spousta věcí, se kterými se musíme popasovat - tak proč si přidělávat ještě víc práce pokusy dostat se někam, kde nejsme vítáni, když máme dost práce sami se sebou? Naučila jsem se zkrátka zavřené dveře brát jako milníky, které ukazují správnou cestu. Díky nim nebloudím.
Člověk by měl vědět, kdy odejít. Kdy se otočit a vydat se vstříc novým zážitkům a prožitkům. Často, tak často setrváváme na místě jen díky falešnému pocitu bezpečí. V největší tmě pod svícnem. Držíme se při zdi.
Jsou tam "venku" věci, kterým nerozumíte? Nepátrejte po jejich racionálnosti, či po jejich smyslu. Přijměte je. Stejně jako přijměte sebe samé. Nemusíte mít zvláštní poslání pramenící z toho, že jste v něčem výjimeční. Nemusíte být nejlepší v tom, co jste se rozhodli dělat a kým jste se rozhodli být - protože měřítka, co je nejlepší, ty má každý z nás nastavené jinak. Co byste měli - být rozhodně nejbáječnějším člověkem pod sluncem pro sebe samé. Pak Vás i ostatní budou přijímat s otevřenou náručí, protože jak jistě víte, lidi, kteří září vnitřním ohněm, přijímáme rádi všichni.
Máte strach? Nevíte, jak začít a kde začít? Napište mi. Podělte se se mnou o svůj strach a své váhání rozdělte ve dví. To, že jste našli cestu k mým řádkám, je jen a jen proto, že byl ten správný čas a vy jste se rozhodli pohnout se z místa.
0 komentářů:
Okomentovat