Jeřabiny

Rozlomím-li část svého já ve dví, bude to znamenat, že nosím najednou uvnitř sebe o jednu část víc?
Projdu-li předpeklím, musí zákonitě přijít peklo? Nebo se prostě předpeklím prochází vždy proti směru hodinových ručiček? Je předpeklí totéž, jako očistec? A pokud ano, proč to má dva názvy, které si nejsou ani trochu významově podobné?

Mám tolik otázek. Zůstávají v prázdnu. Co se děje s nezodpovězenými otázkami, které zůstávají v prázdnu? Kumulují se někde na nějakém nám neviditelném místě, a v jednu chvíli se snesou dolů na nás, abychom na ně našli odpovědi? Ke komu se tedy snesou mé otázky?
A dostane se ke mně odpověď, kterou ten dotyčný najde?

Zdánlivě nesplnitelné se stává skutečností. Počínám mít svůj šestý smysl čím dál vyvinutější. Pozoruji to s nadšením a touhou mít ještě víc. Sny se stávají skutečností a já jsem z toho rozrušená, protože si říkám, jak je vůbec možné, že se to všechno děje tak jednoduše. Jako by se po tom, co člověk vstoupí na správnou cestu, celý svět začal radovat s ním a dělat vše proto, aby ho ještě utvrdil v tom, co dělá.
Posiluje to. A je to zároveň ohromně osvěžující. Navzdory tomu, že jsem zatím trochu ztracená a stále se ve mně pere moje racionální já s mým "věřímvněcovícnežjentocojeočímviditelné" já. Mám ohromnou víru v to, že co potřebuji k tomu, abych postupovala dál, to si ke mně najde cestu. Nebo já si najdu to. Ať tak či tak, výsledek bude stejný.
Otočím-li se zpátky, tak se to připravovalo dlouho. Jen jsem nejspíš nechtěla vidět v jasných barvách, kam se to řítím. A taky jasně, že člověk cítí to ticho před bouří. A je to divné a měla jsem z toho trochu strach. Protože v první chvíli prostě nevíte, jestli je to dobré, nebo zlé.. a pokud je to zlé či dobré, jak MOC je to zlé či dobré. A co z toho budete mít a co z toho pro vás plyne..
Dnes, kdyby se celý svět zahalil mlhou, mám svůj vnitřní svět tak silný, že by mi to bylo jedno. Zkrátka bych jen zavřela oči a dívala se vnitřním zrakem.

Jsou to opojné chvíle. Pokaždé, když něco nového vyzkouším, a zadaří se, vtisknu si do sebe jak to příště udělat. Myslím, že se velmi rychle učím. Jde to tak přirozeně! Zkrátka většinou cítím, co mám udělat.
Jsou tu také malé podněty, které jsou k pousmání a o které se s Vámi podělím čistě pro zajímavost: přestala jsem sladit cukrem a pít černý čaj, ačkoli dříve to bylo pro mě naprosto normální. Mám příšernou, ale příšernou chuť na brusinkový džus, ačkoli jsem ho ještě do nedávna ani neznala (jednoho dne jsem se vzbudila a věděla, že musím pro brusinkový džus - když jsem ho koupila, vypila jsem ho litr asi během půl hodinky, a hned jsem načínala další - dnes vypiju každý den litr). Má potřeba spánku se zúžila na dostačující 4 - 5 hodin denně, dříve to bylo podstatně déle (8 - 9). V mém tanci se objevily zvláštní táhlé pohyby rukama, které mě neuvěřitelně nabíjí a ruce jako by mi někdo vedl. Dokážu to samozřejmě skvěle zakamuflovat, ale .. já vím.
Vlastně jsem začala velmi používat ruce. A když je zvednu, naskočí mi husí kůže a začnu cítít takový podivný (nikoli nepříjemný) chlad. Lechtá to a svědí (ne nepříjemně).
Z mých snů se staly příběhy.

Vím, že si to zatím musím nechat pro sebe. Chci si to nechat pro sebe. Nikdo z mého okolí se to nesmí dozvědět. Nepřeji si to. Dokud si nebudu jistá tím, co se děje a co to dělám, bude to mé malé tajemství. Pokud ho ale se mnou chcete sdílet Vy, budu ráda. Možná prožíváte to samé? Možná jste prožili to samé?
Nebo chcete prožít to samé?!

Položil zdánlivě nevinnou otázku: "Když vkročíš do světa horského jeřábu se zlatobílou kůrou obsypaného rubínovými jeřabinami, co spatříš?" Spatřím konec své cesty a budu vědět, že jsem došla svého cíle. Ať už s Tebou, nebo bez Tebe.