První krok

Jak tenká je hranice mezi světy, snaží-li se k nám, do našeho světa, někdo dostat? Jak ubránit své malé království, jak označit hranice, za které nic a nikoho nepustíme? Jak se tvářit, že jsme plni síly a touhy bojovat v případě napadení, když nemáme armádu a máme strach? Neznáme žádný způsob obrany, protože jsme to dosud nepotřebovali.. Nebojovali jsme. Nechránili jsme se. Vše bylo v míru, v souladu a v tichu. Jsme bezbranní, jsme novorození ve válce. Jsme odevzdáni napospas osudu.
Ne napořád. NE napořád!

Nikdy jsem si to nevztahovala. Říkali to. Že ne každá bolest je fyziologická. Že ne každá nemoc musí mít základ v nějakém nedostatku uvnitř našeho těla. Je-li ta bolest psychická, může nám způsobit fyzický problém - a je-li bolest fyzická, naši psychiku to oslabí. Co ale způsobí bolest na mentální úrovni?

Přijde k nám špatná energie. Vibrace. Zlá krev. Špína. Hnus.

V mém případě se toto nečekané cosi připlížilo včera. Zastihlo mě to naprosto nepřipravenou. Vyšla jsem tomu vstříc, protože jsem nečekala, že to je něco, co mi ublíží. Cítila jsem to.. Bylo to venku, za mými okny, a tak jsem se rozhodla podívat se - jsem přeci plná zvědavosti. Jak mě mohlo napadnout, že to může být něco zlého? Ztratila jsem pozornost a nadechla se. A vdechla něco, co dnes celý den sedělo v mém břiše. Od včerejšího dne až doposud. Ještě teď to cítím.. Jsou toho zbytky, ale ještě to není celé pryč.

Přichází k člověku ruku v ruce s magií i temné cosi, co se snaží využít toho, že jsme noví a naprosto bezbranní? Nebo to jsou zkoušky, které jsou připraveny k tomu, aby nás naučily používat svou sílu?
Když se učíme něco nového, zejména například u tance, často to bolí. Tělo není na nový pohyb zvyklé, svaly se musí protáhnout, šlachy přizpůsobit. Musíme trénovat, dokud nejsme s novým prvkem naprosto v souladu a nedokážeme ho zakomponovat k naší přirozenosti. Propojit nový pohyb s naším já. Jen pak je tanec dokonalý.
Je to tak i s magií? Co se mi to včera stalo? Co za hnus jsem do sebe pustila, protože jsem v euforii ze všeho nového prostě nedávala pozor?
Zle mě to potrestalo. Už vím, že to, co nám ublíží na mentální úrovni, nám ublíží i fyzicky a psychicky. Co s tím ale dělat?

Pohroužila jsem se v hlubokém odpoledni a podvečer do knih o psychické obraně, a také četla různé články a fóra. Nyní si z toho musím poskládat něco svého. Vytvořit si ochranu a stát se pokud možno rezistentní vůči něčemu takovému. Nikdy, už nikdy mě nic nezastihne takto oslabenou.
Ať tak či tak, na spoustu otázek z dnešního zápisu si již dokážu odpovědět sama. Vím už, co musím udělat. Pohroužím se do ticha, ponořím se do sebe samé, a naleznu, co ve mě koexistuje. A dostanu to ze svého těla ven. Vyndám to. Pošlu to pryč, daleko od sebe. Pošlu to pryč s výstrahou, aby se to již nikdy nevracelo. A následně kolem sebe vytvořím ochrannou vrstvu, díky které budu v bezpečí.
Zní to jednoduše? Vím, že to nebude jednoduché. Dnes večer budu bojovat s něčím, co mě stravuje již delší dobu. Vracelo se to. Dřív jsem to jen nedokázala vidět očima, jakýma to vidím dnes. Možná to nedokážu napoprvé.
Ale já to nevzdám. Nepřestanu s tím bojovat do posledního dechu.

Mám ale tolik jiných otázek.. jsem připravena? Neměla bych ještě počkat, posílit? Nebo čím déle budu čekat, tím více mě to otráví? Tím slabší nakonec budu? Jak silný je můj nepřítel, nepodceňuji to? Jsem oprávněna to řešit? Nemám jít, a najít si pomoc jinde, u někoho zkušenějšího? Nemám jít najít někoho, kdo se mnou na tom bude pracovat? Kdo mi dá návod, kdo mi dá radu, kdo mi dá sílu?

Musím tím projít sama. To je ta část, kdy se láme chleba. Jsou místa, kam člověk musí jít sám, nikdo vás nebude držet za ruku navěky. Ani láska nenaplní každý okamžik našeho života, říkají. Kéž bych se jen necítila tak osamělá.